Ročenku Masterpieces v ruce obracím už dobrých pár měsíců. Od vydání minulého dílu, mapujícího metalovou grafiku roku 2018, jsem se těšil, až budu mít v ruce aktuálnější kousek, a to hned z několika důvodů. Tím prvním jsou příběhy obalů desek, které byly vybrány. V textech mají vždy autoři nebo kapela volnou ruku, ale dá se říci, že se v nich prolíná několik základních konceptů, o kterých jsem psal v článku k Masterpieces 2018.

Z těch méně sofistikovaných textů, kdy autor vizuálu nebo kapela popisuje, co je vidno na obalu, se nicméně člověk dozví více o symbolice, kterou jednotlivé výjevy mají. Ta je občas překvapivá i u obrázků, jež na první pohled tolik nezaujmou. Je to případ mexické progresivně power-folk metalové kapely CEMICAN, kde výtvarník Jesús Lhysta píše o souvislostech obrazu kostlivce, jehož obepínají, hadi na desce „In Ohtli Teoyohtica In Miquiztli“. Vysvětluje navázání detailů na obrázku na původní mexickou kulturu a božstva. Podobné to je i s deskou „Devourer Of The Seven Moons“ od filipínského black metalu OMENFILTH, která tématizuje Bakunawu, draka z lokální mytologie. Pak je tu samozřejmě ale také spousta balastu metalových klišé, motajících se kolem fantasy a horor motivů, u kterých jsem delší čas přemýšlel, jakým zázrakem se do knihy dostaly. Odpověď nemám. Otázku, proč právě ta či ona deska má místo v Masterpieces 2019, jsem si ale pokládal častěji než minulý rok.

Chybí mi tu celá řada graficky zajímavých desek, které v roce 2019 zazářily i hudebně. Ať už jde o neortodoxní pojetí black metalu ve formě BLUT AUS NORD s jejich výtečnou deskou „Hallucinogen“, decentní černobílý skvost od LEPROUS na „Pitfalls“, čistý minimalismus u RUSSIAN CIRCLES s „Blood Year“ nebo postavu podivínského zírajícího mimozemšťana z teď již ikonického obalu „Hidden History Of The Human Race“ od denverských řezníků z BLOOD INCANTATION. Ale to jsem odbočil k mým přáním, pojďme se vrátit zpět ke knize. Ta ve většině staví na klasických námětech, ve kterých se do jisté míry opakují témata temnoty, démonů a apokalyptických výjevů. Někdy se texty zvrhnou do teatrálního líčení, jak daný obraz vznikal, jako tomu je například u Ericy Fravel, jež vysvětluje vznik obalu alba „Satan Spits On Children of Light“ od kapely DEVIL MASTER. A tak je vám odprezentováno, jak se malovalo během rituálu černé magie při pojídání „magických hub“, kdy každý štětec byl posvěcen vždy o úplňku mezi půlnocí a třetí hodinou ranní. Vlastně i tyto historky jsou zábavné, jakkoliv jsou neuvěřitelné.

Po technické stránce nelze knize téměř nic vytknout. Jsou tu jen jednotky obalů, které mají trochu nižší rozlišení, než by jim slušelo. Drtivá většina obrazů jsou skvělá díla, kterými je radost se kochat. Většinu stránek zaujímá 100 vybraných obalů a, ačkoliv jsem už výše psal, že mi tam leccos chybí, musím výběru vyseknout poklonu za to, že do výběru nezahrnuje jen „velká jména“. V knize samozřejmě nechybí SLIKNOT, IN FLAMES, MUNICIPAL WASTE, BORN OF OSIRIS, MEGADETH, COMBICHRIST nebo SWALLOW THE SUN, velmi významnou část ale zaujímají kapely, které si budete muset najít, pokud vás bude zajímat, co hrají.

Subjektivně mi přišlo zajímavé, že po grafické stránce mě nejvíce oslovily vizuály, které si kapela vybrala jako už hotové obrazy. Mezi tyto favority řadím hlavně album „Never Decide“ od athénské heavy-stonerové čtveřice BUS, namalovalovaný kalifornským výtvarníkem Johnem Brosiem. Sice mi vůbec nepasuje k textovým tématům ani stylu hudby, které se albem snaží kapela zvedat, ale výjev je to znepokojivý a současně zábavný. Dalším takový příkladem je abstraktní podoba biblické potopy od Petri Ala-Manuse, který si vybrala kapela EPITAPHE. Mezi mé oblíbené stránky patří i ty, na kterých je dílo výtvarnice Samanthy Muljat, která v minulosti spolupracovala například s EARTH nebo GOATSNAKE. Tentokrát její již hotové dílo upoutalo francouzské náladotvůrce THE LUMBERJACK FEEDBACK. Čtvrtým příkladem, který mě zaujal, je obal kapely, která mě žánrově totálně míjí, a jsou jí symfo-prog-folkoví WILDERUN, kteří se dle svých slov zamilovali do obrazu Adriana Coxe.

Z těch obalů, při kterých se kapela podílela aktivně na vzniku, mě okouzlilo výtvarné zpracování alba „Monument“ od iowských rockerů DRUIDS. Vyniká hlavně salvatorodaliovským odkazem a hravou bizarností v perspektivě. Poněkud abstraktnější variací, spjatou se zemí, je pak zpracování alba „Heaven In The Dark Earth“ od londýnské dvojice MARKENES. To je mimochodem i příklad zajímavé kapely, kterou bych bez této publikace vůbec neznal.

U některých obalů člověk objeví opravdu pozoruhodné a poněkud skryté významy, které vás jen tak netrknou. Napadlo by vás například, že obal alba „Bitter“ od helsinských psychedeliků KALEIDOBOLT mohl být inspirován bolavým zubem? Mě ne, ale pokud tu informaci máte, tak se stává jejich podivný obal mnohem čitelnějším. Příběhů je tu zkrátka hodně a není mojí úlohou všechny převyprávět. Snad jen upozornit na ty, které mě zaujaly.

Na závěr si nechávám první stránky knihy, které jsou trochu obšírněji věnovány samostatným kategoriím, přičemž hned první je „Dílo roku“, pojednávající o albu „Distance Over Time“ od DREAM THEATER. Je to mnohem hlubší příběh o grafické vizi kanadského autora alba Hugha Syma. Stejně tak se mnohem podrobněji probírá i komunikace s kapelou a další aspekty obalu, včetně symbolů v něm obsažených. Další kategorií je „Mistr roku“. V roce 2019 byl vybrán výtvarník působící pod labelem Misantropic-art, který v uvedeném roce spolupracoval s BEHEMOTH nebo ASPHYX. Kategorii „Nejvlivnějšího umělce roku“ opanoval Brent Elliot White, který je podepsán pod MEGADETH, DEATH ANGEL a například i AMON AMARTH. „Pocta roku“ byla udělena grafikovi, jenž tvoří pod jménem Astodan, a „Objevem roku“ se stal Caelan Stokkermans. Tvorba všech tří je v některých ohledech podobná a trochu splývá. V tomto smyslu by síto výběru mohlo být v budoucnu přeci jen odvážnější.

Z prvních kategorií nakonec nejlépe vychází trochu specifická kategorie „Boxset roku“, ve kterém byla nejlépe vyhodnocena práce na albu od "War & Peace" od DEMON HUNTER ze Seattlu. Realizaci měl na svých bedrech Ryan Clark a výsledek je graficky čistý, svým způsobem jednoduchý v námětu, ale s velkou mírou smyslu pro detail. Právě tady, ale i na dalších místech, mi trochu chybí více textu. Více rozebrat, na jaké obtíže se při tvorbě obalu naráželo, případně situace, kdy kapela s výsledem nebyla spokojena, a jak se to řešilo. Nicméně chápu, že to záměr nebyl a na plochu, která je pro textovou část knihy vymezena, se podařilo nacpat maximum. Už teď se těším na další ročník, který mě opět nechá nahlédnout za oponu a mnohdy i přihraje zajímavou hudbu, kterou jste v daném roce minuli. Nebo připomene něco, k čemu se stojí za to vrátit.